LiborKl

Po loňském Monaku nabízím rodince, že bychom tam mohli příští rok vyrazit všichni o jarních prázdninách. Rodinka kupodivu souhlasí. Sháním, kdo tam jede 8. 3. a jako loni je to Zdeněk Trčka. Domlouváme ubytování a když je vše zařízeno, ozývá se Zdeněk, že počasí není nic moc, že to o pár dní odloží. To my nemůžeme, takže vyrážíme na cestu v plánovaný den. Dcera dala přednost výuce lyžování v Jizerkách a tak se pracně rovnáme do auta ve čtyřech: já, žena, syn a pes. Vyjíždíme v pátek večer, abychom přijeli v sobotu ráno, protože Francouzi malují v předpovědi na sobotu sluníčko. Cesta proběhla nad očekávání dobře, až na to, že za Milánem začalo drobně a vytrvale pršet a nepřestalo až do Monaka. Sobota tak mohla být vyhrazena odpočinku po cestě. V sobotu přijíždí také známá dodávka Xfly Jirky, se kterým se domlouvám na společných jízdách na kopce a on se mě obětavě ujímá.

V neděli jedeme všichni na oblíbený rozlétavací Sospel. Přijíždím tam s rodinkou později, Jirkova parta má již za sebou první slet a přistání na mokrou přistávačku. Ten den jsou to prodloužené sletíky, občas se dá malinko vyzvedat, stihnu 4 starty. Rodinka si prohlédla městečko, kde byla jakási veselice, ale vyklubaly se z toho volby.

V pondělí drobně prší, volíme tedy prohlídku části Monaka. V úterý Jirkova parta jede opět do Sospelu, já se těžce rozhoduji mezi nejistým létáním, protože se palmy ohýbají v silném větru, a výletem do Saint-Tropez. Na pobřeží známého městečka z četnických komedií s námi i s loďmi v přístavu vítr cloumá a tak si říkám, že z létání dnes asi nic není. Nakonec se ukazuje, že to byl zřejmě nejlepší den týdne, a pravdu měl Jirka, který říkal, že Sospel je krytý před větrem. Ten den se dalo létat okolo celého Sospelu.

Ve středu se s rodinou rozděluji, já jedu s Jirkou do Sospelu a rodinka do nádherného oceánografického muzea v Monaku. V Sospelu dáváme jeden prodloužený slet, ale později se tak rozfouká údolím, že místní borec couvá na přistání a tak volíme ústup. Na zpáteční cestě ještě zkoušíme Mont Gros, ale fouká tam v takových nárazech, že všichni odchází z kopce po svých.

Čtvrtek ráno to vypadá na dobrý den pro Mont Gros. Na start se dostáváme v době, kdy již dole přistávají první startující. Na startu fouká zleva, ale přistává se na vítr od Monaka. V dálce se objevuje nízká oblačnost. Připravujeme se na luxusní kobercové startovačce, na kterou jsem se celý rok těšil, ale vítr se otáčí dál zleva a tak nás Jirka přesouvá na levou přírodní startovačku. Tam to fouká také zleva. Občas se vítr srovná a tak bez problémů startuji. Dá se o něco vyzvedat, létáme v okolí startu, ale přichází oblačnost a houstne, takže kontrolujeme vzájemnou polohu a vyhýbáme se mrakům, jak na nás apeloval Jirka do vysílačky. Nyní již nikdo nestartuje. Dalšímu mraku se vyhýbám směrem na moře, přichází další, který oblétám zprava, protože vlevo byl další padák. Když jej oblétnu, jsem nad Monakem, daleko od přistávačky, otáčím se k ní, ale vůbec se nehýbu z místa, jsem v silném protivětru a je jasné, že na přistávačku nedoletím. To jsou radosti. V zastavěném Monaku není příliš vhodných ploch k přistání. Pod sebou vidím dvě menší pláže a tak se připravuji, že přistanu tam. Nad moře, nevím proč, nechci, tak vytrácim výšku smyčkou nad pobřežím, kde dostávám při návratu k pláži bonus v podobě poctivého levého půlklapu v malém rotoru. Vrchlík se po drobném zásahu rychle regeneruje, ale jsem tradičně dlouhý a tak v malé výšce pouze koriguji směr a přistávám k většímu balvanu tam kam jsem nechtěl, do moře, 3 m od břehu. Pouštím řidičky a chytám se balvanu. Tak to by bylo, pak že se nebudu koupat. Pod nohama mám dno, tak to není nejhorší. Zkouším vyskočit na kámen, ale vůbec to se sedačkou na zádech nejde. Navíc jsem komplet pozapínaný, protože jsem si nepřipouštěl, že bych žbluňknul do vody. Zkouším balvan obejít, ale padák je někde zachycen v kamenech v moři, pravidelné příbojové vlny mě zalévají, zjišťuji, že by klidně šlo se utopit 3 m od břehu. Z moře mě pozoruje člun, zázemí snad švýcarské školy, která zde létá krizovky, zjišťuje, že se hýbu nad vodou a tak se ke břehu nepouští a vše jen pozoruje. Prolétá malý vrtulník, který byl prý také povolán na moji záchranu, ale po zjištění situace odlétá. Bonžůr, oslovuji postaršího Francouze, který s neskrývaným zaujetím pozoruje, kdo že se to koupe mezi skalisky s kompletní paraglidingovou výbavou. Gestem jej lákám do vody, protože se nějak nepříjemně zamotávám a podařilo se mi rozepnout jednu karabinu a popolézt o něco výše, kde mě vlny méně otravují. Frantík oběma rukama natřásá běloskvoucí triko, vrtí zuřivě hlavou a něco říká, zřejmě, že mu to triko zrovna žena vyžehlila, že je voda studená a rozhodně se tedy koupat nepůjde. Vysílačka již dávno zkolabovala, foťák se houpe ve vodě, ještě že jsem si prozíravě nevzal s sebou mobil. Pokračuji ve vyprošťovací akci, ale jde to velmi ztuha. Naštěstí přibíhají 3 zachránci z další české party, kteří neváhají se namočit a tak jsem po chvíli rozepnut od sedačky a zůstává přeřezat omotané šňůry okolo nohy. Kde máš nůž? V kapse v sedačce. Na světlo je vytažena vysouvací pila Fiskars. Jednou rukou držím šňůry k přeříznutí a koukám jak záchranář přikládá zuby pily k noze, nasucho polknu, naštěstí se ozve druhý, řež to obráceně, od nohy! Pilka je tak zuřivě nabroušená, že kromě stromů řeže skvěle i šňůry, takže jsem za chvilku z vody venku. Skvělá partička, které patří můj dík za záchranu z nelehké situace, ještě vytahuje padák z vody a jde se usušit. Jako perličku doplním, že syn se projevil jako chladnokrevný kameraman dokumentarista a tak mám záznam podstatného. Pro příznivce mystiky ještě kolikátého že bylo, no 13-tého. Létání tím pro mě tento zájezd skončilo, v bazénu jsem vykoupal padák, který je rozpůlen přesně v půlce, šňůry jsou potrhané a na několika místech je roztrhaná náběžka a nějaké pole. Pokud bych v klidu vyklesal včas nad mořem nebo na uších, mohl jsem přistát na suchu. Pokud bych do poslední chvíle nevěřil tomu, že přistanu na suchu, mohl jsem si včas porozepínat již nepotřebné karabiny a popruhy a nemusel se v té vodě cachtat tak dlouho. 

V pátek se tedy mohu věnovat rodince a jdeme si prohlédnout ještě kus Monaka, kde se nám podařilo dostat se do servisu Ferrari, kde můžeme fotit i natáčet, což si syn vyloženě užívá. Také kolem casina je na co koukat. Na vysílačce poslouchám provoz na Mont Gros a dozvídám se tak, že jedna česká parta má nějaké zranění na startu. Odpoledne navštěvujeme ještě Gourdon, ale přijíždíme pozdě, horní přistávačka je v nízké oblačnosti a viditelnost je tak 40 m. Na dolní přistávačce je pár padáků.

V sobotu ráno se balí a odjíždíme ve větší skupině do italského Alassia, které je po cestě. Jirkova parta slétává nad městem a přistává na pláži, kde není problém s rozpočtem, protože je prakticky nekonečná. Na to, že to byl létací zájezd, jsem toho moc nenalétal, tak snad někdy příště.